9. 8. 2023
Aby včely mohly žít a „pečovat“ o reprodukci rostlinné říše, potřebují svoje životní zázemí. Pokud se v tuto chvíli zaměříme na volnou přírodu, tak si za tímto účelem staví na relativně suchých chráněných místech „příbytky“, které tvoří jednotlivé plásty zavěšené na něčem pevném (větev, strop skalního převisu nebo dutiny stromu). Plásty jsou tvořeny šestibokými hranoly postavenými proti sobě v nepatrném náklonu ke středu každé protilehlé buňky a tvořícími pomyslné zpevněné kruhy. Nejsou stejně velké, protože jsou stavěny podle momentální nutnosti obnovy společenství dělnicemi či trubci nebo jsou určeny k ukládání potravy. Materiál pro stavbu – vosk – produkují včely přímo ve svých tělech.
Vosk produkují mladé včely v zrcátkách na spodní straně zadečku. Nové dílo staví zavěšené na pevném základu jedna na druhé a vytvářejí při stavbě živý závěs. Vyprodukovanou základní voskovou hmotu promíchávají se svými slinami a tvoří přísně geometrické tvary jednotlivých buněk, jejichž původní „panenská“ stěna je silná jen několik setin milimetru. Vosk jsou schopny vyprodukovat jen mladé včely po dvanáctém dni svého vývoje ve čtyřech párech voskotvorných žláz a to pouze po omezenou dobu, než se tyto žlázy v důsledku vývojového cyklu včely uzavřou. Na kilogram včelího vosku vymodelovaného z nepatrných voskových šupinek ve tvaru lichoběžníku (okolo 1,25 milionu) včela spotřebuje 3,6 kg medu a 40–50g pylu.
Vystavěné včelí plásty jsou téměř bílé. Postupně vlivem přístupu kyslíku a oxidu uhličitého žloutnou a vlivem reprodukčního rozmnožování v jednotlivých buňkách postupně tmavnou a zanášejí se zbytky po nově vylíhlých včelách. V přírodních podmínkách zdravá včelstva přenechávají takovéto části díla drobnému motýlu zavíječi voskovému (Galleria mellonella), který je svojí trávicí soustavou dokonce závislý na včelím voskovém díle. Tento z dnešního pohledu škůdce ve svém larválním vývoji rozloží znehodnocené včelí dílo do konečné podoby závojových zbytků, které včely následně vyčistí, aby je mohly nahradit novým dílem. V přírodních podmínkách jsou schopny si zavíječe ohlídat a dovolit mu vstoupit pouze na tu část, kterou potřebují vyčistit. I v přírodních podmínkách mimo dosah chovatele tedy dochází ke ztrátám vosku, není to však v takovém rozsahu jako při nešetrném vytěžování v dnešní době.
V době dávno minulé člověk odebíral včelám pouze med vždy jen v takovém množství, aby jim neublížil a mohly přežít. Trvalo dost dlouho, než si postupně uvědomil význam včelího vosku. Prvotní dochované informace o jeho využívání pocházejí z období zhruba 6 000 let př. n. l. a v historii se používal mimo jiné třeba na výrobu destiček k záznamům nebo jako pomůcka k výuce psaní. Starověké kultury Blízkého východu a Mezopotámie používaly včelí vosk spolu s přírodními barvivy k barvení vnitřních prostorů. V Egyptě našel vosk uplatnění v malbě (enkaustika), při povrchové úpravě dřeva, hlazení kamene, v kosmetice a v kombinaci s propolisem se používal k napouštění pláten při mumifikování a balzamování. Byl i základem pro přípravu hojivých mastí a dokonce sloužil i ke konzervování potravin. V éře antického Říma byl uznávaným platidlem. Včelím voskem se velmi intenzivně zabýval i nejslavnější perský filozof, vědec, básník, astronom, hudební teoretik, fyzik, matematik, chemik a především lékař Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná, celosvětově známý pod jménem Avicenna. Ten členil včelí vosk na světlý (vlastní vosk) a černý (propolis). Oba tyto včelí produkty používal v lékařství, kdy navázal na Aristotela, Galéna a především na Hippokrata. Své široké vědomosti a praktické poznatky z mnohých válečných tažení, jichž se zúčastnil jako vládcův lékař, sepsal v encyklopedii lékařství Kánún, která obsahuje přehled teoretického a praktického lékařství, popis jednotlivých nemocí a užití léčiv, včelí vosk nevyjímaje. Avicenna měl zásadní vliv na rozvoj středověkých věd a také v mnohých českých knihovnách lze nalézt řadu spisů ze 13.–16. století. Mistr Jan Hus se jím zabýval ve svých teologicko-filozofických spisech a významnou pozornost mu věnoval i Jan Amos Komenský.
Od starověku byl včelí vosk považován a ctěn. V antickém Římě byl používán nejen jako zmíněné platidlo, ale i k pečetění císařských dokumentů. Poptávka vždy převyšovala nabídku s ohledem na jeho nedostatek. Odpradávna ho využívali velmoži, panovníci a posléze i církev a bohatá vrstva obyvatelstva. Byl i přísně střežen a mnohými panovníky ochraňován patenty a nařízeními a posléze i celními řády, upravujícími jeho vývoz do jiných zemí. Kníže Boleslav II. již v roce 993 uložil včelařům daň ve formě odvodu vosku ve prospěch církve při budování Břevnovského kláštera a Karel IV. vydal nařízení, že vosk podléhá daňovým odvodům jako důležitá surovina. Církev používala včelí vosk na výrobu svící, neboť světlo u zapálené svíčky symbolizovalo Ježíše Krista a její knot Ježíšovu duši. Včelí vosk byl využíván také jako důležitý pomocný prvek při odlévání zlata, k výzdobě vnitřních prostorů ve stavebnictví a posléze i v umění jako takovém. V období renesance z něj umělci tvořili modely soch, portrétní medailonky a pro církev i sošky světců. Barokní umělci jej používali k imitacím květin, ovoce, zeleniny a dokonce i pokrmů. Byl základní složkou pro výrobu pastelových barev.
Dnes se včelí vosk používá v potravinářství, ve farmacii k potahování tablet pro docílení pomalého rozpouštění aplikovaných látek, v kosmetice jako příměs do krémů, v medicíně jako tmelící látka při chirurgických zákrocích a pro modelování náhražek částí jednotlivých kostí. Dále slouží k restaurování historických předmětů, impregnaci obuvi, používá se při výrobě nátěrových hmot, pastelek a dokonce ke konzervaci zbraní.
Od té doby, co se se včelím voskem obchoduje, se však také řeší problém přimíchávání nežádoucích přísad, například parafinu, aby se při výkupu zvýšila jeho hmotnost. Dříve se k šizení používaly hrachová moučka, pryskyřice nebo dokonce lůj, který byl odpradávna spolu s přírodními oleji takříkajíc základem svícení.
V souvislosti s rozrůstající se lidskou populací stoupá i spotřeba vosku. Dnes už však včelaři nejsou hájeni panovnickými patenty. Jejich privilegiem je prodej medu ze dvora bez daňové zátěže. To má za následek nárůst počtu chovatelů, mnohdy však bez úcty ke včelám, medu i vosku. Vosk je v důsledku moderních nemocí včel a jejich léčení kontaminován. Dříve používané metody dobývání vosku již nestačí. Vosk je nutné separovat minimálně 60 minut při teplotě 117 °C, čistit jej a hlavně náročně několikanásobně čistit měkkou vodou. Mnozí včelaři na to nemají dostatek času, a tak dochází k nešetrným způsobům vytěžování i k mechanickému a chemickému znečištění. Dnes už není každý vosk předaný včelaři k dalšímu zpracování ideálně žlutý. Některé vosky přebírají různé sloučeniny i z používaných nádob a výsledkem jsou tmavé vosky, které je nutné dále chemicky upravovat, většinou už jen na jejich použití k výrobě svíček.
Včely jsou velice citlivé na obsah různých látek, nezřídka obsažených už ve vyrobených mezistěnách. Takové mezistěny pak mnohdy neobsazují ani v čase nejvyšší nutnosti. Obsah parafinu v některých mezistěnách tak má za následek velmi často citované zborcení díla v období snůšky. Aby se nežádoucí prvky nedostávaly domezistěn, musí se provádět chemické rozbory v akreditovaných laboratořích. Dnes již nestačí zpracovat voští ve slunečním tavidle, v lisu nebo vyvařit v uzavřeném okruhu včelaře. Dnes je vosk mnohdy kontaminován v rámci zpracovatelského okruhu i parafinem. A není to tak dávno, kdy se do okruhu zpracování dostal i vosk odprodaný z vojenských zásob, tedy určený ke konzervaci zbraní, nebo vosk dovezený z Číny a Ukrajiny. V tom ukrajinském byla nalezena i rezidua antibiotických léčebných preparátů.
Pokud však včelař nemá praktickou a časovou možnost zpracovat voští v uzavřeném okruhu ve slunečním tavidle, v lisu nebo vosk vyvařit a odstředit, je odkázán na externího zpracovatele s platným povolením k činnosti od Státní veterinární správy. Tam dochází u každého zpracování k povinnému záznamu tepelného zpracování v takzvané „černé skříňce“. Navíc by takový zpracovatel měl mít povinnost provádět u jednotlivých výrobních šarží laboratorní testy minimálně na přítomnost parafinu, kdy je při jakémkoli jeho nálezu nutné vosk s ohledem na včely vyřadit. Takové vosky se musí používat výhradně jen k výrobě svíček. Je to pochopitelně ekonomická ztráta pro výrobce mezistěn a nelze to dělat při malém množství zpracování, ekonomicky to můžou finančně ustát jen větší zpracovatelé. Ještě daleko přísnější dohled je při zpracování včelích vosků pro potravinářský průmysl a farmacii.
Podíváme-li se zpět do historie, pak je zcela evidentní, že si této jedinečné suroviny nevážíme a samotných včelích společenství už vůbec ne.
-sch
