12. 3. 2023
Včela byla významným symbolickým zvířetem v náboženských a kulturních aktivitách mnoha starověkých civilizací. Nejinak tomu bylo i ve starověkém Římě. Na rozdíl od jiných civilizací se nám dochovalo relativně velké množství římských písemných památek. Tyto starověké texty však na včelu neodkazují pouze jako na symbol mnoha pozitivních vlastností, ale věnují se překvapivě i biologii včel a včelím produktům.
Mezi nejvýznamnější antická díla pojednávající o včelách patří Naturalis Historia (knihy XI a XX) od Gaia Plinia Secunda, známého též jako Plinius Starší (23–79 n. l.), ve kterém autor popisuje biologii včel, organizaci včelstva, rostliny důležité ve včelí pastvě, včelí produkty a jejich užití v medicíně. Dále je pak třeba zmínit díla Marca Terentia Varra (116 – 27 př. n. l.) a Lucia Iunia Columella (1. stol. n. l.), obě s názvem De Re Rustica, ve kterých je včelaření řazeno mezi stěžejní zemědělské aktivity a detailně popsáno. Tato zmiňovaná díla jsou pojata jako naučná s častými odkazy na řecké učence a jejich znalosti. Ovšem dalším, již umělecky pojatým, ale neméně důležitým pramenem informací jsou Zpěvy rolnické (Georgica) Publia Vergilia Mara (70–19 př. n. l.). V mnohém nelze s těmito učenci souhlasit, ale i tak jsou jejich pozorování úchvatná a ukazují na úzké propojení antického člověka s přírodou.
Včely s vlastnostmi typickými pro sociální hmyz sdílejí řadu podobenství s lidským společenstvím. Navíc je mnoho těchto vlastností ceněno nejen v období antiky, ale napříč všemi věky. Morální kód přisuzovaný včelám zahrnuje nejen pracovitost, ale i poslušnost autoritě, kterou si předtím společenství zvolilo. Tato až alegorická Vergiliova interpretace včelstva jako příkladného společenství, ve kterém jedinci neodpírají poslušnost majestátu, neboť ví, že by se společenství zhroutilo, odkazuje na občanské války Římanů v dobách po vraždě Julia Ceasara.
Antičtí autoři vyzdvihují i talent a um včel stavět si svá obydlí, včelí dílo. To je ještě umocněno antickou zálibou v geometrii, kdy včelí buňka má tvar pravidelného šestiúhelníku. Tento tvar buněk je podle Plinia i Varra dán počtem nohou včely. Další zdůrazněné vlastnosti včel jsou spořádanost, čistota, cudnost (nehoví si v páření), dělba práce či umění předpovídat počasí. Včely se nedotýkají nečistých a zkažených věcí, nezdržují se na místech plných zla a naopak usednutí roje je dobrým znamením. Vergilius obdivuje i vynášení mrtvých včel z úlu a přirovnává toto chování včel k pohřbu. Největším zázrakem těchto stvoření je však produkce medu, podle Varra nejsladší substance, dobré bohům i lidem.
Pilnius Secondo
Takovými schopnostmi obdařený hmyz podle Varra doprovází Múzy, podle Vergilia se podílí na duši světa a éteru. Rovněž nemohl podle úsudku antických literátů vzniknout jen tak. Podle mytologie získaly včely všechny své schopnosti jako odměnu od Jupitera za to, že jej za řinčení cimbálů tajně krmily, když byl uvězněn svým otcem ve sluji. Proto také římští včelaři věřili, že řinčením je možné přilákat a usadit roje.
Další velmi rozšířenou pověrou spojenou s antickou mytologií byla možnost získat roje z těla mrtvého býčka. Podle pověsti řecký bůh Aristaeus, zakladatel včelařství, omylem pronásledoval Eurydicu, nevěstu bájného pěvce Orfea. Ta šlápla na zmiji, která ji uštkla, a Eurydica zemřela. Orfeovi se ji podle známé báje nepodařilo vyvést z podsvětí a žalem také skonal. Stihl však ještě z hněvu seslat na Aristaeovy včely mor. Aby si Aristaeus Orfea usmířil, obětoval býky, z jejichž rozkládajících se těl vyletěly nové roje.
Publius Vergilius Maro
Rozmnožování včel bylo pro starověké učence velkou nerozluštěnou záhadou (to se podařilo objasnit až J. Swammerdamovi v 17. století). Hlavní chybou v uvažování o reprodukci včel bylo špatně určené pohlaví. Ta hlavní velká včela, jediná v každém včelstvu, která má tak velkou autoritu, že ji ostatní následují, musí být samec – král, tvrdí Plinius. Králem pak označují včelí matku všichni antičtí učenci. Za samice označil Plinius včelí dělnice, a tak není divu, že nikdo z těchto učenců neviděl páření včel s králem. A to ani v pozorovacích úlech, které si již tehdejší včelaři byli schopni sestrojit pomocí transparentních kamenů či kousku skla.
Odkud se tedy bere včelí plod? Básník Vergilius vidí reprodukci tak, že včely sbírají samovolně vzniklé potomstvo z listů a květů, a tak jejich těla neochabují láskou. Plinius nabízí jak tuto teorii, tak si také všímá známek biologické reprodukce, ovšem neví si s ní rady s ohledem na trubce a nezaznamenaný pohlavní styk. Praktik Varro pouze konstatuje, že včely se množí ze včel nebo případně z mrtvých býků.
Všichni si u včel všímají dělby práce, avšak s tím, že z úlu za potravou vylétávají mladé včely a staré zůstávají v úlu a stavějí dílo. Shodně se také pohoršují nad přítomností trubců jakožto lenivých a neužitečných, med požírajících jedinců bez žihadla. Plinius se diví, jak může z tak skvělého jedince, krále, vznikat na jedné straně dokonalé potomstvo, tedy dělnice, a zároveň něco tak nedokonalého, jako jsou trubci – inperfectae apes. Všichni zaznamenali i vyhánění trubců v daném období roku. Jediný Plinius však na trubcích nachází i jedno pozitivum, tedy že pomáhají v úlu s termoregulací.
Rojení bylo ve starověkém Římě stejně jako dnes významný moment v chovu včel, avšak s tím rozdílem, že vzhledem ke způsobu včelaření bylo vnímáno jako velmi žádoucí a jako jediný způsob získávání nových včelstev. Proto se lze dopátrat poměrně přesného popisu rojení.
Plinius i Varro upozorňují, že k rojení dochází, když je hodně plodu. Včelstvo si vychovává několik králů, ale jen jeden vítězí. Rojící se včely vylézají z úlu a v hroznech na něm visí. Vše je doprovázeno hučením. Varro přirovnává rojící se včely k vojákům opouštějícím své ležení. Zde antičtí autoři radí, jak roje nalákat na vybraná místa tak, aby o ně včelař nepřišel. Mimo již v předchozím dílu zmíněné lákání pomocí řinčení Varro doporučuje na rojící se včely sypat prach a pak namazat na určené místo v blízkosti úlu směs pergy s meduňkou (apiastrum), Vergilius doporučuje meduňku s voskovkou (Cerinthe minor L.) a radí také utrhnout králům křidélko.
Plinius i Varro rozlišují dva až tři druhy kralů (plemen): načervenalé, tmavé a pruhované. Jako nejkvalitnější jsou považovány načervenalé včely, tmavé naopak za špatné, bodavé a s malou produkcí medu. Proto oba autoři radí tmavé krále eliminovat, což lze označit za první doloženou selekci, výběr ve včelích chovech. Varro také zná výměnu matek, v tehdejší terminologii králů, ve slabých včelstvech.
Lucius Iunius Moderatus Columella
Typy úlů
Římané chovali včelstva v úlech vyrobených z několika typů materiálů. Asi nejvíce o materiálech a konstrukci úlů píší Varro a Columella. Úly (alvaria, ale také melitrophia či mellaria) byly vyráběny z pleteného vrbového proutí a vymazávaly se kravským lejnem, dále také ze dřeva, z kmenů s dutinou (kláty), z kůry (často z korkových dubů), z pálené hlíny či stonků ločidla obecného (Ferula communis L.).
Columella i Varro se shodují, že z hlediska materiálů jsou pro život včel nejvhodnější úly proutěné, korkové a ze stonků ločidla. Úly z pálené hlíny vidí jako nejméně vhodné, protože si uvědomovali malé termoizolační vlastnosti tohoto materiálu. Úly byly většinou válcovité, ovšem ty ločidlové měly tvar kvádru na tři stopy dlouhého (přes 80 cm) se čtvercovým průřezem o velikosti strany na úrovni jedné stopy (cca 25 cm).
Ločidlo obecné je statná, přes dva metry vysoká miříkovitá rostlina ze Středomoří a Blízkého východu se stonky dutými či vyplněnými dření, které poskytují dobré termoizolační vlastnosti. Úly z této rostliny byly sestaveny z nařezaných stonků o tloušťce tři centimetry a byly to vlastně ležany. Výhodou, jak popisuje Varro, byla možnost měnit objem úlu v závislosti na velikosti včelstva. Jednotlivé segmenty, tedy čtverce ze stonků, bychom s trochou představivosti mohli považovat za určitou analogii našich rámků.
Správné podmínky pro chov
Chov včelstev by měl podle Varra probíhat v blízkosti obydlí, vil či na statku. Někteří římští včelaři umísťovali úly ve vstupním přístřešku obydlí zvaném porticus. Úly by měly být vyskládané vedle sebe v řadě, ale nesmí se dotýkat. Plinius radí orientovat úly východním směrem a situovat je na místě chráněném před severními a západními větry. Před zimou je doporučuje uteplit slámou. Varro dodává, že úly by měly být umístěny na místech bez letního přehřívání, ale s co největším zimním osluněním.
Ačkoliv je doporučováno umístit úly v blízkosti obydlí včelaře, včely nesmí být rušeny hlukem a v prostoru nesmí znít ozvěna. Včely rovněž nemají být vystaveny pachům z kuchyně, podle Varra nemají rády pachy z vaření mořských plodů. Plinius také zmiňuje, že ke včelám by se neměli přibližovat lidé, kteří použili parfémy s těžkou sladkou vůní či jedli solené ryby, po kterých páchnou (Columella).
V blízkosti úlu by se podle Vergilia neměli zdržovat či hnízdit vlaštovky či jiní opeřenci a také ještěrky, tedy živočichové, kteří by včely mohli lovit. Varro zmiňuje důležitost čerstvé vody a radí i s výrobou jednoduchých pítek.
Marcus Terentius Varro
Důležitost včelí pastvy
Všichni antičtí autoři si uvědomovali význam včelí pastvy, a tak radili, které rostliny vysévat či vysazovat v okolí včelnic. Zářný příklad důležitosti včelí pastvy podává Vergilius. Popisuje hospodářství jednoho starce z řeckého Kóryku, který měl jen několik jiter (v originále iugerum, přibližně čtvrt hektaru) neúrodné půdy. Stařec osadil pozemek zeleninou, bylinkami, máky a verbenami. Na pozemku rostlo také velké množství ovocných i planých dřevin. Odměnou mu byla bohatá snůška medu, velké množství rojů, ale i značná úroda ovoce.
Vergilius dále radí vysazovat tymián a kalinu (Viburnum tinus L.). S podobnými radami přicházejí i Varro a Plinius. Jimi doporučené druhy lze rozdělit do dvou hlavních druhových skupin: bylinky většinou z čeledi hluchavkovitých a pícniny z čeledi bobovitých. Mezi prvně zmiňované patří hlavně tymián, meduňka, mateřídouška, máta a medovník meduňkolistý. Z bobovitých doporučují jak pícniny známé z našich končin, tak i mediteránní – vikve, vojtěška, medica, dnes známá jako Medicago scutella (L.) Mill., ale i jiné bobovité jako komonice nebo čilimník. Z dalších doporučených bylin lze identifikovat oman hnidák (Inula conyzae Meikle), voskovku menší (Cerinthe minor L.), hořčici a máky.
Důležitou roli hrají i dřeviny jako vrby, kaliny, růže, tamaryšky, ovocné stromy, ale i fíky. Plinius upozorňuje, že olivy nedávají včelám žádnou snůšku, a tak by včelstva neměla být situovaná do blízkosti olivových hájů.
Plinius a Varro rozeznávají irostliny, které včelám škodí. Nejvíce zmiňují dřín, jenž podle jejich poznatků včelám způsobuje průjmová onemocnění. Ta doporučují léčit močí nebo plody oskeruší v medu.
Plinius překvapivě udává i příklady kočovného včelaření za lepší včelí pastvou. Jednalo se o kočování na loďkách po řece Pádu, přičemž naplnění úlů medem rozpoznávali tamní včelaři podle ponoru lodí (starověká úlová váha). Ve Španělsku prý byla včelstva převážena na mulách.
Hlavními produkty získávanými ze včel byly ve starověkém Římě med, vosk, propolis a erithace. Posledně zmiňované je v podstatě perga, ovšem o jejím původu a funkci se od antických učenců moc nedozvíme.
Varro i Plinius tuší, že je erithace včelí potravou, a ví, kde se na plástech obyčejně nachází. Propolis byl v Římě velice ceněn pro jeho medicínské využití a jeho cena byla vyšší než cena medu. Plinius vidí propolis jako rostlinný produkt – pryskyřici, např. z topolů. Ví, že propolis využívají včely k zužování vchodu do úlu a vyplňování skulinek. Vosk je pak podle antických učenců produktem rostlin, tedy nikoliv včel. Včely tak mají sbírat vosk z povrchu listů a květů např. oliv či mandloní.
Plinius poměrně detailně popisuje několikanásobné vyvařování a čištění vosku, přičemž v jednom kroku doporučuje využít i mořskou vodu. Vosk v Římě barvili jak popelem, tak i do červena kořenem kamejníku barvířského (Alkanna tinctoria Tausch). Vosk byl využíván v medicíně a k ochraně železných zbraní a nástrojů.
Jak již bylo popsáno v předchozím dílu, Římané si uvědomovali spojitost mezi medným výnosem a dostatkem včelí pastvy. Všímali si krajových rozdílů ve snůšce medu a rozpoznávali i druhové medy, ovšem převážně v kontextu středomořského regionu. Mezi ty nejvíce ceněné patřily medy z tymiánu a mediky (M. scutella Mill.), naopak za nejméně chutný byl považován med fíkový. Medy z růží jsou podle Varra tuhé, naopak tekuté jsou ze sevláku (Sium sisarum L.).
Tři medobraní ročně
Zralost medu se podle Varra pozná podle chování včel a zavíčkovaných plástů. Plinius i Varro se shodují na třech medobraních v průběhu roku. Prvním termínem je období od východu Plejád (první polovina května) do letního slunovratu. Varro radí při tomto medobraní nechávat včelstvu desetinu medných zásob. Plinius připouští i jednu patnáctinu, ale zároveň spekuluje, zda naopak nenechat včelám více „jarního medu“, aby bylo včelstvo silnější do další snůšky.
Druhé medobraní „letního medu“, Řeky zvaného horaion, začínalo 30 dnů po slunovratu. Hlavním druhovým a velmi ceněným medem tohoto období byl med tymiánový. Vyznačoval se zlatavou barvou a lahodnou chutí. I v tomto období učenci radí nechat včelám jednu desetinu medných zásob.
Třetím termínem medobraní bylo v tehdejších středomořských podmínkách období od poloviny září do první poloviny října. Plinius nazývá med jako ericeum, což by mohlo odkazovat na vřes (Erica), který v tuto dobu kvete. Tady již Plinius i Varro radí nechat včelstvu třetinu zásob na zimní období.
Oba autoři také upozorňují na možnost, že včelstva po medobraní mohou opustit úly nebo že v důsledku hladu nemusí přežít zimu. Po odběru plástů smedem doporučují rozetřít uvnitř úlu rozdrcenou meduňku, medovník meduňkolistý nebo kručinku barvířskou. Radí také postříkat vnitřek úlu bílým vínem nebo vodou s medem.
Včely Římané i přikrmovali, i když tedy velmi diskutabilními krmivy. Varro radí rozvařit fíky ve vodě nebo svařit víno s rozinkami. Tato krmiva se umístí před úl do nádob, do kterých se ponoří kousky čisté vlny. Vergilius pak radí lít v zimě hladovějícím včelstvům med rákosovou trubičkou přímo do úlu.
Medy léčivé i jedovaté
Med nebyl využíván jen jako potrava, ale i jako léčebný a kosmetický prostředek. Macrobius (začátek 5. stol. n. l.) ve svém díle Saturnálie diskutuje hygroskopické vlastnosti medu a jeho aplikaci na mokvající rány. Med odnímá vlhkost z ran a léčí je.
Plinius popisuje i medy lidskému zdraví škodlivé. Jedovatý med se podle něj v některých letech objevoval v Héraklei Pontiké v oblasti Bithýnie, u dnešního tureckého pobřeží Černého moře. Za toxicitou tohoto medu má stát rostlina nebezpečná i dobytku a zvaná aegolethron, což by měl být pěnišník žlutý (Rhododenron luteum Sweet), rostoucí v jihozápadní Asii a jihovýchodní Evropě. Další nebezpečný med byl znám rovněž z oblasti Pontu a Plinius jej nazývá maenomenon, protože způsoboval halucinace. Jeho původ vidí v rododendronech. Mohlo by jít o pěnišník pontický (Rhododendron ponticus) s areálem rozšíření od Gruzie přes Turecko až do Bulharska.
Škůdci
Posledním tématem, které lze v dílech antických autorů nalézt, jsou škůdci včel. Plinius vidí jako vážného škůdce zavíječe voskového. Dalšími škůdci, které je třeba likvidovat, jsou pavouci chytající včely do svých sítí v blízkosti úlů a také lišaj smrtihlav, a to pro jeho zálibu v medu. Lišaje lze podle Pliniových rad ničit pomocí lamp umístěných v noci před úly. Můry zlákané světlem pak shoří v plamenu lampy.
Cílem tohoto článku bylo ve zkratce seznámit včelařskou obec s nejstaršími literárními díly, která se věnují včelám a jejich chovu. Jistě, dnes se můžeme nad mnoha uvedenými poznatky antických učenců jen pousmát. Ovšem na druhou stranu někdy ohromí, jak lidé před dvěma tisíci let byli i bez moderních technologií schopni pouhým pozorováním přijít ke správné podstatě problému. A to jistě může být pro současné včelaře inspirující.
doc. RNDr. Ondřej Vladan, Ph.D.
katedra botaniky PřF UP Olomouc
Foto: Wikipedia
Literatura/zdroje: Columella, Lucius Iunius: Res Rustica, Forster E.S., Heffner E.H. (Eds.) http://www.perseus.tufts.edu/ hopper/text?doc=urn:cts:latinLit:phi0845.phi002 Macrobius: Saturnálie, edice Poslední Římané, Herrman & synové, 2002, Praha Maro, Vergilius Publius: Zpěvy rolnické (Georgica), Academia, 2016, Praha Plinius Starší: Kapitoly o přírodě (Naturalis Historia), Svoboda, 1974, Praha Pliny the Elder: The Natural History, Bostock J., M.D., F.R.S., H.T. Riley, Esq., B.A. (Eds.), 1855 London, http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=urn:cts:latinLit:phi0978.phi001.perseus-eng1 Varro, Marcus Terentius: De Re Rustica, Hooper W.D., Ash H.B. (Eds.), Loeb Classical Library, 1934, London The Works of Virgil, Translated into English Prose, G.B. Whittaker, 1826, London (digitized by Google, https://books.google.cz/books?id=XryfJwAACAAJ)
